úterý 31. března 2015

Každodenní chvilka napětí

Rozhodla jsem se publikovat článek...po půl roce, hurá! Ale ne jen tak ledajaký článek.
Na univerzitě chodím do kurzu tvůrčího psaní pro bohemisty, je to vždycky poslední hodina, kterou v týdnu mám, pokaždé přijdu na jiné myšlenky a mám lepší náladu. Posledně jsme psali o zvucích...nejdřív jsme zaznamenávali vše, co jsme v daný moment slyšeli, pak jsme se měli zaměřit na jeden konkrétní zvuk. Pomyslným vrcholem pak bylo deset minut, během nichž jsme měli vytvořit mikropříběh, v němž budou sluchové vjemy hrát klíčovou roli.

Můj mikropříběh, který jsem zpětně nazvala Každodenní chvilka napětí, vychází z velké části z mých skutečných pocitů. Zároveň to hodně souvisí s naším prvním společným bytem s L., v němž už (naštěstí) nebydlíme - bylo v něm totiž slyšet úplně všechno :D



Kroky na schodech. Už je to on? Pár vteřin napětí...a kroky pokračují do dalšího patra. Zatraceně. Pravda, ještě je brzy. V práci skončil před chvílí, to bude doma nejdřív za deset minut. 
Další kroky! Už? Ne, tentokrát nevyjdou ani do našeho patra. Sousedka odemyká dveře, její vyklepaný ratlík jí radostně štěká na uvítanou a skáče jí po nohách. Jen já tu sedím a čekám...pořád.
Napínám uši. Hlavní vchod se zase odemyká. Buší mi srdce, napjatě čekám...a zase nic. Kde se zpozdil? Už tu měl aspoň tři minuty být. Na chodbě se předhání dvoje nohy, vyběhnou o patro výš, hodí školní tašky na zem a přejedou kancelářskou židlí přes pokoj.
No tak, kde jsi? Zase přijde bůhví kdy, nespolehliví chlapi, to už ani není možné...já tu čekám jako trubka a on se zatím někde vykecává...stoprocentně ani nešel nakoupit, všechno je mu jedno. 
Cvaknutí zámku, cinkání klíčů, zouvání bot...Už! Ani jsem nepostřehla kroky na schodech. Úleva se mi rozlévá do celého těla. Mám vyběhnout naproti. Nestíhám se rozhodnout, po otevření dveří přijde moje překvapené: "Jé, ty už jsi doma?"



Žádné komentáře:

Okomentovat