čtvrtek 28. dubna 2016

Moje "Nobel-Prize-Challenge"

Loni v létě jsem si chtěla přečíst nějakou super kvalitní high nemainstreamovou literaturu. Zároveň byla tehdy mým vysněným navazujícím magisterským oborem literatura a mezikulturní komunikace, která má v rámci přijímaček ústní pohovor, ke kterému je třeba přinést seznam přečtené četby z české i světové tvorby. Tak abych na tom seznamu měla něco, co udělá skutečný dojem, rozhodla jsem se, že budu číst knihy od nositelů Nobelovy ceny za literaturu. No...mnohdy to nebylo lehké. Mnohdy jsem si trhala vlasy. Ale rozhodně mi to víc dalo než vzalo...a challenge pokračuje. :-)
P. S. Na tu literaturu už jít ani nechci...je to v praxi asi dost zbytečné a vlastně mě lákal jen ten pohovor :D


Když jsem se svou výzvou začínala, měla jsem už něco "ze seznamu" přečteno, třeba většinu tvorby Gabriela Garcíi Márquéze, mé středoškolské posedlosti, o němž jsem psala i maturitní práci, nebo něco málo od Hemingwaye, Becketta, pochopitelně Seiferta, zkrátka věci k maturitě. Ale rozhodla jsem se, že to jakože "nebudu počítat". Většinou jsem dávala přednost aktuálnějším laureátům nebo jménům, která jsou známá, omezení mi kladl hlavně počet knih přeložených do češtiny. A musím se přiznat k jedné věci - vybírala jsem si spíš tenčí knihy, což normálně nedělám, a trochu se za to stydím. Ale zkrátka jsem si říkala, co kdyby se mi to nelíbilo...
Pořadím si dnes už nejsem moc jistá, orientovala jsem se podle Goodreads, takže bych vám ráda představila, jak jsem ve své výzvě zhruba za rok pokročila :-)

1. Patrick Modiano: Ulice temných krámků
Nositel NC za rok 2013 byl do češtiny přeložený ještě před svým oceněním, což se mnohým jiným laureátům nepoštěstilo dodnes. Ulice temných krámků není jeho první knihou, ale pravděpodobně patří mezi ty nejvíce oceňované. Jedná se o příběh muže, který se snaží postupnými krůčky zrekonstruovat svou minulost, ale postupně naráží na různé větší či menší překážky.
Můj názor: Jako...nebylo to zlé, ale místy jsem nechápala, čím se to tak moc liší od jiných detektivek nebo thrillerů. Určitě bych to doporučila k přečtení, ale nečekejte od toho žádný zázrak. Zkrátka příjemné počtení na jeden dva večery.

2. Herta Müllerová: Cestovní pas
Nobelistka z roku 2009, německy píšící Rumunka, popisuje v novele Cestovní pas své zkušenosti z okupace Rumunska. Všichni se snaží co nejrychleji vystěhovat z malé vesnice a rodina Windischova, kterou jako čtenáři sledujeme, zatím stále nemá štěstí. Může se snažit uplácet nebo nabídnout tělo mladé svěží dcery, aby konečně získali potřebné dokumenty.
Můj názor: Dost "creepy". Mám ráda složité knihy, jak formálně, tak obsahově, ale toto bylo už moc i na mě. Musela jsem přiznat, že na některé knihy jsem ještě málo zkušený čtenář. Müllerová používá spoustu motivů a symbolů, které mají pravděpodobně v rumunské literatuře své místo, ale já jsem se nějak nechytala. Knihu jsem dočetla do konce a doufám, že jednou najdu ztracenou odvahu a přečtu si od Herty Müllerové něco dalšího.

3. Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících
Povídky o cestách a putování od jednoho z mých oblíbených autorů, nositele Nobelovy ceny za rok 1982, jsou velmi různorodé. Míchá se v nich fantazie s realitou, jak je pro tvorbu tohoto Kolumbijce tvorbu typické.
Můj názor: Nebylo to mé první setkání s Garcíou Márquezem, jeho nejlepší díla, jako je Sto roků samoty, Kronika ohlášené smrti nebo O lásce a jiných běsech, už mám dávno za sebou, a proto mě možná Dvanáct povídek moc nezaujalo. Určitě stojí za přečtení, ale ve srovnání s jinými díly je to bohužel sto a jedna.

4. Jean-Marie Gustave Le Clézio: Mondo a jiné příběhy 
Jeden z laureátů 21. století, francouzský nobelista z roku 2008, je známý díky literárním dílům, která v sobě nesou revoltu vůči společnosti. V povídkové sbírce Mondo a jiné příběhy se jedná hlavně o vztah člověka, přírody a civilizace. Často ukazuje problémy dnešního uspěchaného světa a potřebu jednotlivců se od něj odpoutat. Zajímavé je, že hlavními hrdiny jsou často děti, které svou čistotou a upřímností snáze zapadají do celkového konceptu Le Cléziových myšlenek.
Můj názor: Povídky tohoto autora jsou hodně odlišné od současné mainstreamové tvorby, a to nejen formální kvalitou, ale zejména obsahem a velkým myšlenkovým přesahem. Tím, že Le Cléziovy postavy jednají jinak a s odlišnými motivacemi, než jsme zvyklí, je dáno to, že ne každý čtenář tomu porozumí a zaujme ho to. Zpočátku jsem měla problém se do některých povídek "dostat", ale byla jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože je to skvělý čtenářský zážitek.

5. Alice Munroová: Útěk
Kanadská laureátka "Nobelovky" z roku 2013 byla oceněna jako mistryně současných povídek. V Útěku se, stejně jako ve své další tvorbě, věnuje ženskému pohledu na svět a nitru ženské duše. Hlavním tématem je zde životní změna, touha utéct nebo se naopak s útěkem vyrovnat.
Můj názor: Povídky Alice Munro jsou velmi kvalitní, poutavě psané a obsahově se vymykají současné tvorbě pro ženy. Autorka v nich skutečně ukazuje ženský svět a myšlení ve vší komplexnosti a to na běžných životních situacích i ve vypjatých momentech, např. ve chvíli těžké nemoci. Nijak nepřikrášluje, ale ani zbytečně nedramatizuje. Z hlediska čtenářského zážitku se mi ale víc líbila sbírka povídek Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel.

6. Hermann Hesse: Stepní vlk, Siddhártha
Když už studuju tu germanistiku, musela jsem si vybrat i nějakého "echt" německého autora. Hermann Hesse byl první Němec, který dostal Nobelovu cenu po druhé světové válce, v roce 1946. Částečně to bylo bráno jako jakási satisfakce pro Německo, které se postupně zvedalo z poválečných trosek. Každopádně si Hesse cenu určitě zasloužil. Byla mu sice udělena brzy po vydání románu Hra se skleněnými perlami, takže je tato kniha mnohými vnímána jako důvod Hesseho ocenění, ale já jsem četla jen jeho předchozí kratší prózy, Stepního vlka a Siddhárthu, takže nemůžu soudit.
Můj názor: Stepního vlka jsem četla v létě pře začátkem semestru a popravdě mě to moc nechytlo. Formálně to bylo velmi zajímavé počtení, protože novela je rozdělená na tři části, které jsou více úvahové než příběhové, ale asi jsem ještě nedozrála do té pravé doby, kdy si tuto knihu přečíst. Naopak román Siddhártha, který jsem četla letos v únoru do německé meziválečné literatury, se mi líbil moc a nadchnul mě. Příběh o hledání sebe, svého poslání a své životní cesty zasazený do kulis orientu byl sice také velmi filozofický a úvahový, ale zkrátka se mi četl mnohem lépe než Stepní vlk (kterého bych si ale ráda jednou zkusila přečíst znovu).

7. Toni Morrisonová: Velmi modré oči (někdy překládáno jako Nejmodřejší oči)
Tato afroamerická spisovatelka, nositelka NC za rok 1993, se ve své tvorbě často poukazuje na rasovou nesnášenlivost ve Spojených státech. Ani kniha Velmi modré oči není výjimkou. Román, který často střídá časové a dějové roviny, ukazuje problémy černošské komunity na příkladu dvou rodin. Děti jsou už odmalička předurčeny prostředím a okolím k životu v nižší třídě a k nemožnosti úniku z ní. A přitom největší touhou jedné z hlavních hrdinek, malé černošské a všemi opovrhované holčičky, je mít modré oči jako herečka Shirley Tempel.
Můj názor: Naprosto úžasný čtenářský zážitek. Velmi silný příběh o nespravedlnosti a životním předurčení jen na základě barvy pleti je podán velmi čtivou formou. Střídání časových rovin nás navíc zavede i do předchozích generací a ukáže motivace postav a takový "začarovaný kruh", ve které se černošské rodiny pohybují. Tuhle knihu bych doporučila nejen těm, kdo se zajímají o danou problematiku, ale každému, kdo si chce přečíst něco kvalitního z prostředí, o kterém se moc často nepíše.

8. Isaac Bashevis Singer: Kafkův přítel a jiné povídky
Tento židovský spisovatel, původem z Polák, který emigroval do Spojených států, si Nobelovu cenu převzal v roce 1978. Byla mu udělena za zobrazení lidství právě v souvislosti s jeho původem. Na facebookové skupině Co čteme byl tento autor hodně chválen, což byl jeden z důvodů, proč jsem po jeho knize sáhla. Na začátek jsem si vybrala povídky a rozhodně jsem nelitovala.
Můj názor: Singerovy povídky se mi velmi velmi líbily a určitě se k jeho tvorbě chci v budoucnu vracet. Ve svých prózách prezentuje židovskou náturu a zvyky, dokáže skvěle přenést atmosféru tohoto národa, vypíchnout jejich slabosti i radosti a vše je okořeněno jemným humorem. Doporučuju s velkým D. :-)

9. Rudyard Kipling: Knihy džunglí
Kipling patří do "první desítky" laureátů, Nobelova cena mu byla udělena už v roce 1907. Je známý hlavně svou sbírkou alegorických pohádek a povídek Knihy džunglí (ano, prosím, když je to vydáno dohromady, tak to jsou Knihy džunglí, a ne Kniha, protože jsou dvě ;)), ale je také autorem básní, z nichž nejznámější je určitě Když.... Film The Jungle Book na motivy Mauglího příběhu jde navíc teď do kin a vypadá to kupodivu velmi slibně. :-)
Můj názor: Knihy džunglí jsem četla jako malá a nepochopila jsem je. Nejznámější jsou totiž příběhy o Mauglím, kterého vychovávají vlci, bojuje proti tygrovi Šér Chánovi a poslouchá pravidla džungle od dobrosrdečného medvěda Balúa. Ty ale tvoří jen část knihy a nejsou řazené chronologicky, což mě jako dítě asi hodně mátlo. Teď mi to ale vůbec nevadilo, naopak se mi líbilo, jak se příběhy krásně doplňovaly a jak dýchaly atmosférou Indie a orientálních legend. Knihy džunglí jsou určitě jedním těch děl, která si vychutnáte více jako dospělí než jako děti.

10. Elfride Jelinek: Pianistka
Rakouská spisovatelka s česko-židovskými kořeny (jak je patrné z příjmení) obdržela Nobelovu cenu v roce 2004. Její životopis je velmi pestrý, protkaný rodinnými tragédiemi i politickou angažovaností. Část z jejího života se odráží v prý románu Pianistka, který byl i zfilmován. Kniha ukazuje narušené vztahy učitelky hudby, Eriky Kohutové, která je závislá na své matce, není schopná navázat poměr s mužem, což si kompenzuje pornografií a návštěvou nevěstinců, a trpí sebepoškozováním...no, žádné snadné čtení.
Můj názor: Opravdu zajímavá tečka mé dosavadní výzvy. Jestli ta kniha opravdu vychází ze života Jelinekové, tak už to stačí k tomu, aby člověk kroutil hlavou. Jedná se o dílo velmi otevřené, ale zároveň formálně složité. Není to kniha pro každého a vlastně se trochu divím, že se mi líbila. Styl tohoto románu je velmi odosobněný, až syrový. Místy mrazí, místy se mi chtělo skoro zvracet a musela jsem knihu odložit a rozdýchat to. Každopádně mě Pianistka obohatila o zkušenosti, které snad nikdy nezažiju na vlastní kůži...a i o tom je pro mě čtení.

Tak co na to říkáte? Máte zkušenosti s některým z těchto autorů? Nebo s jinými laureáty Nobelovy ceny? Máte pro mě nějaké tipy, po kterých dalších knihách bych měla sáhnout? 

(Obrázky: viaviaviaviavia)


1 komentář:

  1. Zajímavý výběr, určitě si některé knížky a autory vyhledám. Od Alice Munro jsem četla povídkovou knihu Láska dobré ženy a líbila se mi. Od Toni Morrison na mě doma čekají dvě knížky... Domov a Milosrdenství. Jsem na ně moc zvědavá :)

    OdpovědětVymazat