Co jsem přečetla v dubnu?

Mám pocit, jako by ten měsíc ani nebyl. Kvůli psaní bakalářky jsem měla na čtení strašně málo času, do toho probíhala rekonstrukce koupelny v našem studentském bydlení a prostě jsem řešila spoustu jiných věcí, bohužel. Podle goodreads.com jsem přečetla tři beletristické kousky, což je na mě trošku podprůměr, ale nejsme na závodech ;-) Když jsem procházela jiné blogy, jejichž autoři přečetli deset kousků a víc, musela jsem se zastydět, ale namlouvám si, že kvalita je důležitější než kvantita :-) I tak doufám, že při učení na státnice toho přečtu víc (ha ha ha).

Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu

S touto objemnou a náročnou knihou jsem se "trápila" většinu měsíce - trvalo mi skoro tři týdny, než jsem ji dočetla, což je na mě docela hodně.

Jedná se o příběh postaršího učitele latiny a řečtiny, nadšeného filologa a trochu "suchého čumáka", který se jen díky záhadnému setkání s mladou domnělou sebevražedkyní odhodlá změnit svůj život. Když náhodně natrefí na knihu, která už v úvodu přesně vyjadřuje jeho pocity, nechá vše ležet a rozhodne se hledat autora těchto řádků. Dostane se do Lisabonu, kde se potkává s lidmi, kteří autora knihy, Amadea de Prado, znali. Čím víc pátrá, tím více se dostává k bolestivým místům všech zúčastněných. 

Jak už jsem řekla, není to snadné čtení. Děj samotný je pomalý, časté jsou vložené úvahové až filozofické pasáže z knihy Amadea de Prado a je tam zkrátka na dnešního čtenáře málo akce. Když si k tomu připočtete fakt, že kniha má bezmála 450 stran, asi chápete, proč jsem ji četla tak dlouho. 

Jsem ale moc ráda, že jsem to nevzdala. Právě "pomalost" tohoto románu mě dokázala uklidnit a mnohé pasáže jsem si musela vypsat, jak byly krásné. Poselství knihy je jasné - my sami musíme udělat první krok, abychom změnili náš život.

Na GR jsem hodnotila 4/5, kdybych měla být konkrétnější, dala bych asi 75 %. Vadil mi rozvleklý styl psaní a postavy, do kterých jsem se nedokázala vcítit a pochopit jejich chování. Celkově se mi ale Noční vlak do Lisabonu líbil, doporučuju každému, komu nevadí nad knihou trochu přemýšlet. 

(Knihu vydalo nakladatelství Plus v roce 2009 v překladu Evy Pátkové. Od uživatelů Goodreads si vysloužila 3,68 hvězdičky, na Databázi knih je oblíbenější a je hodnocena dokonce 84 %.)

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Neustále tvrdím, že Murakami je jeden z mých oblíbených autorů, a přitom mám pocit, že knihy od něj doma hlavně syslím, než abych je četla. Bezbarvého Cukuruho jsem kdysi ulovila v antikvariátu, nebylo to dlouho po vydání, takže jsem byla nadšená jako blecha, že ušetřím aspoň pár desítek korun.

Kniha má moc hezký přebal, který přímo souvisí s dějem. Cukuru Tazaki měl na střední skole čtyři přátele, dvě dívky a dva chlapce, jejichž jména v sobě obsahovala název některé z barev, které jsou na obálce znázorněny hlavičkami sirek. Jediný Cukuru je "bezbarvý". Je to náhoda, že zrovna on je ten, kdo je z party náhle vyloučený? To se Cukuru vydává zjistit.

Jak je pro Murakamiho styl typické, nahlížíme i v tomto románu do života uzavřeného mladého muže, který má strach z velkých gest a z nových začátků. Sledujeme jeho minulost i mnohé lidi, kteří na něj měli vliv. 

Román se zdá jakoby nedokončený, nevíme, co je pravda a co jsou jen domněnky, což by některým čtenářům mohlo vadit. Je to ale součást autorova nezaměnitelného rukopisu, podobně jako explicitní sexuální scény nebo velké množství hudebních motivů. 

Cukuru se mi hodně líbil, právě díky té nedourčenosti a neohraničenosti příběhu, která láká k domýšlení, ale zároveň jí brání (protože si přece nemůžete vymyslet, jak ta kniha skončí...to se nedělá! :D). Hodnotila jsem plným počtem hvězdiček, v procentech bych to dala tak na 90 %.  

(Murakamiho knihy vydává tradičně Odeon v edici Světová knihovna. Román Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování vyšel v roce 2015, jeho 280 stran překládal jeho dvorní překladatel do češtiny Tomáš Jurkovič. Na GR má aktuálně průměrné hodnocení 3,80, české vydání ale 3,95 a na Databázi knih dokonce překročil 80 %...asi máme dobrý překlad ;))

Aldous Huxley: Konec civilizace

Na závěr jedna starší a klasičtější záležitost. Román Konec civilizace je známější pod originálním názvem Brave New World, což je citace z Shakespearovy Bouře. Poprvé tento antiutopický román vyšel v roce 1932 a už o rok později byl přeložen do češtiny, o čemž si i dnes mohou některé knihy nechat zdát. Později byl ale zastíněný mladším "bráškou", Orwelovým majstrštykem 1984 (jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč je "Devatenáct set osmdesát čtyřka" tak známá a o tomto románu a jeho autorovi ví asi jen ti, kdo se více zajímají o žánr sci-fi nebo antiutopických románů).

Děj se odehrává v daleké budoucnosti, kde jsou potírány milostné vztahy, společenské problémy a zejména přirozené rození dětí a jejich výchova. Děti jsou uměle vytvářeny v továrnách a rovnou "predestinovány" k tomu, do jaké z pěti společenských tříd budou zařazeni. Není tedy divu, že namísto Boha uctívají lidé Henryho Forda - na pásové výrobě lidí zde stojí celá civilizace.

A v této společnosti se ocitá John, který se narodil přirozeně v rezervaci pro divochy. Od své, kdysi civilizované, matky odmalička slýchal pohádky o krásném novém světě, je tedy nadšený příležitostí jej poznat. Z pozice vnějšího pozorovatele ale snáze vidí všechny chyby a nedostatky.

Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že byl Konec civilizace napsán před osmdesáti lety. Mnohé prvky jsou sice dovedeny ad absurdum, ale třeba když postavy často polykaly tabletky na "lepší náladu", kterým se v knize říká soma, vzpomněla jsem si na různé ibuprofeny, antidepresiva a prášky na spaní, které dnes vlastně fungují stejně a mnozí jsou na nich podobně závislí.

Z Konce civilizace jsem měla hodně přemýšlivou náladu. Naštěstí jsem 1984 četla celkem dávno, takže mě to nenutilo ke srovnání. Hodnotila jsem 5/5 a opravdu knize nemůžu skoro nic vytknout. Občas mi trochu upadávala pozornost, což je dáno zčásti mnou a zčásti tím, že je to přece jen kniha ze 30. let. Takže 95 %. Určitě si ji zařaďte to to-read-listu, hlavně jestli máte rádi moderní dystopie...tohle je taková jejich, ne moc romantická, ale o to kvalitnější a promyšlenější, prababička.

(Vydání, které jsem četla, vydalo nakladatelství Maťa v roce 2004 na základě překladu Josefa Kostohryze a Stanislava Berounského, kteří se v 70. letech postarali o nový překlad. Na Databázi je kniha hodnocena velkorysými 86 %, čtenáři na Goodreads se postarali o krásný průměr 3,95 kvězdičky.)

Přečetli byste si něco z mého dubnového výběru? Nebo se vám nelíbí moje hodnocení? Každá reakce je pro mě důležitá :-)

Zdroje obrázků: via, via, via.