Recenze: Jsou světla, která nevidíme

Druhá světová válka nabízí i po sedmdesáti letech stále spoustu atraktivních literárních témat. Díky mnohaletému odstupu vidí autoři, kteří už sami válku nezažili, mnohé problémy té doby z nové perspektivy.

Knih o Němcích, kteří "za to nemohli", byla napsaná už celá řada a částečně k nim patří i kniha Jsou světla, která nevidíme - bestseller loňských Vánoc od amerického prozaika Anthonyho Doerra, která je navíc ověnčená Pulizterovou cenou z roku 2015. Záměrně píšu "částečně", protože jak je (dobrým) zvykem románů poslední doby, jeden pohled na válečnou realitu nám nestačí.

(To focení knížek mi pořád nějak nejde :D)

V příběhu se setkáváme se dvěma dětmi, na něž postupně dopadají "dospělácké" problémy dřív, než by si to zasloužili. Malá Pařížanka Marie-Laure přišla jako malá o matku a postupně ztrácí také poklad, který si často ani neuvědomujeme - zrak. Díky trpělivému a vynalézavému otci se ale naučí žít s pomocí zbývajících smyslů. Nedaleko, ale přitom skoro v jiném světě, v nacistickém Německu, vyrůstá osiřelý Werner, který se od malička zajímá o fyziku a najde v sobě obrovský talent pro opravování a sestavování rádií. Zatím totiž netuší, jak se tato schopnost bude vojenské mašinérii hodit.

Jako čtenáři sledujeme paralelně se odvíjející příběhy slepé dívky a mladého Němce. Díky střídání časových linií víme předem, že se naši dva hrdinové nejspíše setkají, ale než k tomu dojde, máme víc než 400 stran na to, abychom poznali jejich skrytá trápení, tajemství i velkou odvahu, kterou si s sebou oba nesou. Marie-Laure se totiž čím dál víc musí spoléhat jen sama na sebe, zatímco Werner se ne zcela dobrovolně stává součástí německého plánu na ovládnutí Evropy. 

Svou roli hraje ale také tajemný diamant zvaný Moře plamenů, který má tomu, kdo jej nosí u sebe, propůjčovat nesmrtelnost, ale všichni kolem něj zatím umírají. Zda je to pravda nebo ne, to by rádi zjistili hlavně Němci, protože nekonečný život je přesně to, co Adolfu Hitlerovi chybí. Otázkou ale je, kdo má drahokam u sebe, když smrt řádí v celé Evropě...

Projení válečné reality a tajemné legendy bylo velmi originální a patří to k velkým plusům knihy. Dalším kladem je podle mě styl psaní. Román je velmi vydařený z jazykové stránky, zejména v pasážích věnovaných Marii-Laure. Autor zde klade důraz na sluchové vjemy a pocity, kterým se běžně nedostává tolik prostoru. Namísto toho, abychom se v prostředí knihy "rozhlíželi", vnímáme zde nejprve všechny zvuky a vůně, Marie-Laure vnímá hmatem, kde co je, a teprve pak si sestavujeme konečný obrázek. 

Popravdě, měla jsem od románu Jsou světla, která nevidíme skutečně velká očekávání. Tak velká, že jsem po dočtení knihy měla chvíli pocit "A to je jako všechno???", proto jsem mu dala čtyři hvězdičky. Výjimečně jsem si ale nechala pro psaní recenze docela velký časový odstup a dnes už si říkám, že až na trochu mdlý závěr je kniha prakticky bezchybná.

Román Jsou světla, která nevidíme vydalo v roce 2015 nakladatelství Moba, o překlad se postaral Jakub Kalina. Na Databázi knih je hodnocena skvělými 88 procenty, na Goodreads má průměr 4,31. Vřele ji doporučuju i těm, kdo se třeba válečným tématům spíše vyhýbají ;-)